Jdi na obsah Jdi na menu
 


48 Hranice a okolí Brčálníku 1945-1965

 Pohraniční městečka po roce 1945 vypadala, jakoby nastalo stěhování národů. Vraceli se původní čeští obyvatelé a hrnulo se obousměrně množství lidí různých národností. Němečtí obyvatelé byli izolováni a připravoval se jejich odsun (podrobně popsáno v úvodní části o hostorii Brčálníku).

 

aa.jpg

                                                        Odsun Němců (wikipedie)

  Americká armáda se stáhla do Bavorska, kde byla její okupační zóna. Euforii českých lidí z konce války, vyhnání Němců a uvolněnou poválečnou atmosféru brzy vystřídala úřední nařízení, tahanice lidí o majetek, podezíravost a závist.

 Hodně Němců v Hojsově Stráži bylo považováno za antifašisty (viz příloha č. 47a: Střípky událostí a dokumentů z druhé sv. války). a vyhnulo se odsunu. nicméně většina z nich volila dobrovolně útěk za hranice, nejen proto, že tam měli příbuzné a sousedy, ale i proto, že je tu nečekalo nic dobrého.Neměli rovná práva při hledání práce, noví Češi, kteří do obce přišli je neznali, házeli všechny Němce do "jednoho pytle" a chovali se k nim opovržlivě. Rovněž bylo jasné, že ti, co tu zůstanou budou "počeštěni" (jako moje babička). Takže spousta německých rodin odešla tajně do Německa po únorovém převratu, než se uzevřela "železná opona".

   V celých (samozřejmě i v západních) Čechách se začal projevovat vliv Sovětské armády a Sovětského svazu vůbec. Lidé se díky nenápadné počínající propagandě začali odcizovat Američanům a pomalu podléhali iluzi o dokonalém světě na Východě. V okolí Železné Rudy se začaly evidovat a obnovovat prvky opevnění, které byly opuštěny po Mnichovu. Budovaly se nové kulometné objekty, mnohde i s minovými poli. Před nádražím na Špičáku a v Hojsově Stráži byl zátaras postavený z dvou stěn z mohutných dřevěných klád, mezi kterými byly balvany a úzký průjezd z posuvných dřevěných závor.

 

ac.jpg

Z knihy Jana Jiráka - Na stezkách krále Šumavy

   Přes hranici se po konci války zpočátku nekontrolovatelně trousili lidé z jedné strany na druhou, hlavně Němci, kteří přecházeli přes hranice a odnášeli zbylý majetek, nebo převáděli dobytek. Využívali svou znalost oblasti a starých pašeráckých stezek. Okolí Hojsovy Stráže bylo ale oproti jiným místům Šumavy dost obydlené a „průhledné“ a tak se používalo sítě hraničních lesních cest, starých dřevařských a turistických objektů.

 

ab.jpg

Z knihy Jana Jiráka - Na stezkách krále Šumavy

Na začátku února 1948 jsou například hlášeny problémy s bavorskými Němci, kteří se u chaty na Ostrém pravidelně scházeli se svými příbuznými z Čech, nebo i jinými osobami.

Vznikl osidlovací úřad a komise, který se zabývaly osídlením vylidněného pohraničí "slovanskými" osídlenci. Příděly zabavených domů po roce se odlišovaly podle toho, zda se jednalo jen o dům, nebo o zemědělskou usedlost. Chalupy a usedlosti, které byly v hraničním pásmu , připadly Armádě, či Lesům. Mimo pásmo získávaly chalupy osoby politicky prověřené. Zemědělské usedlosti připadly státu (Státní statky).Pozn.: Současní majitelé chalup většinou nejsou tito první osídlenci (či jejich potomci), ale lidé, co přišli až po uvolnění ostrahy hranic po r. 1965 a nemovitosti (rujny a pozemky) řádně zakoupili za tehdy obvyklou cenu (případně je odkoupili později), leč přiznejme si přece jen nějak protekčně (viz příloha č. 51: Hranice a okolí Brčálníku 1965-1989).

http://www.frischwinkl.estranky.cz/clanky/51-hranice-a-situace-v-okoli-brcalniku-1965-1989/

am.jpg

(z Oblastního archivu Plzeň)

  Výrok následujícího dokumentu hned v první větě o "navrácení pohraničních krajů původnímu slovanskému živlu" vyznívá z historického hlediska hlavně tady hodně absurdně. Odjakživa cca do konce 19.stol. tady nebyla zmínka o jediném českém jméně (Mluvím o Brčálníku - Frischvinklu).

 

img_0966.jpg

(z Oblastního archivu Plzeň)

 

img_0971.jpg

(Oblastní archiv Plzeň)

 

img_0899.jpg

(z Oblastního archivu Plzeň)

 

an.jpg

 (z Oblastního archivu Plzeň)

 

V blízkém okolí Hojsovy Stráže bylo na hranici zatčeno i zabito množství lidí, jejichž konkrétní jména známe (z knih Martina Pulce):

  • Dums Walter (? – 21.3.1946) – zastřelen za Zelenou Lhotou vojenskou hlídkou

  • Taushek Pavel (21.5 1903-13.4 1946) – zastřelen vojenskou hlídkou v lesích 3km východně od vrcholu Ostrý

  • Josef Pöschl (31.5. 1916 – 10.3 1946) - Zastřelen hlídkou SNB v Hamrech

  • Joachimstahlerová Hilda (?-3.6. 1946) – zastřelena vojenskou hlídkou mezi Svarohem a Ostrým

 

   Po převratu v roce 1948, dostala ostraha hranic nový rozměr. Nešlo už jen o hlídání hranic proti cizímu nepříteli, ale hlavně proti vlastním lidem, kteří nesouhlasili s režimem a snažili se opustit republiku. Později nastala i hysterie namířená proti možným západním agentům směřujícím do Čech. Do roku 1950 se hlídalo pásmo o šířce 10 - 15 km, bez většího omezení pohybu a života v celním pásmu.

 V roce 1950 bylo ustanoveno hraniční pásmo, s omezeným pohybem osob hloubky 2-6 km od hraniční čáry, označené tabulemi, kam mohly osoby jen výjimečně, na zvláštní povolení, většinou jen za dne. Za pomoci sovětských poradců byla vybudována síť pohraničních rot (950 km od Aše po Bratislavu – 20 tisíc příslušníků pohraniční stráže).

Pro zajímavost, od nejbližší hranice nad Jezerní stěnou je vzdušnou čarou k silnici na Hamry cca 3,5km a k farmě u Fialů 4,5km.

A byli další mrtví:

  • Brandl Ludvík (10.9. 1914 – 12.8 1948) - Zastřelen hlídkou SNB Hamry samota Buchar

  • Alouis Cafourek (28.7. 1897 – 23.4. 1948 – Mezi Debrníkem a Polomem spáchal sebevraždu v bezvýchodné situaci, kdy byl obklíčen hlídkou SNB

  • Zábřeský František (9.9. 1922- 30.3. 1948) – u Železné Rudy spáchal spolu se svou družkou sebevraždu v bezvýchodné situaci, kdy byl obklíčen hlídkou SNB

  • Linzmaier Franz (1.6.1918 – 1.7.1950) – zastřelen hlídkou PS nad jezerní stěnou Černého jezera

  • Gasparek Arnošt (12.7.1917 – 17.9.1951) – zastřelen hlídkou PS u Hojsovy Stráže

    ad.jpg

                        Oběť elektrických zátarasů na hranici (wikipedie)

Vzhledem k tomu, že nebylo v lidských silách hranici uhlídat, přišly v roce 1951 na řadu elektrifikované drátěné zátarasy. Byly to dva metry vysoké hradby s dřevěnými sloupy hustě omotané ostnatými dráty, mezi kterými byla střední stěna s 5-7 vodiči s vysokým napětím 2000-6000 V. Při narušení došlo ke zkratu, což se projevilo na rotě a byla vyslána hlídka (světelné a akustické signály). Tato smrtonosná překážka byla v provozu nepravidelně, průměrně 8 hodin denně, dle povětrnosti a pravděpodobnosti narušení hranice. Po roce 1955 byly budovány dvě stěny s nástražnými vodiči s vysokým napětím a zoraným pásem (8m), kde se byly vidět stopy běžence. Zátaras byl doplněn dřevěnými pozorovacími věžemi.

V této době byl zátaras doplněn i minovými poli v exponovaných místech (prý bylo v lese za Černým jezerem).

Další mrtvý:

  • Lederer Adolf (5.2. 1939 – 22.3.1959) – Usmrcen v Alžbětíně elektrickým proudem na elektrifikovaném drátěném zátarasu

    Člověk zabitý na hranicích - ilustrační foto (wikipedie)

Tehdy, jak mi někteří říkali, byl Brčálník uzavřen od hranice až k železnici. Na břehu Úhlavy byly prý nějaké zákopy a jsou tam z té doby místy k nalezení ještě nějaká železa a dráty. Linie zákopů je patrná dodnes od elektrárny na horní hraně svahu(kde končí pastviny a spadá terén k Úhlavě) skoro až k železnici pod farmou. Jsou jasně patrné i na leteckém snímku z roku 1959.

 

untitled-2.jpg

af.jpg

Mimoto byl zabrán prakticky celý Špičák a Železná Ruda, takže se v té době zimní sporty a turistika přesunuly na Můstek a do Hojsovy Stráže.

 

img_3742.jpg

Do této doby spadá i likvidace prakticky všech německých usedlostí pod tratí - Bartlmichlgütl, Stockgütl, Buchenschneidergütl, ale také Stornhof, Karlmühl, Karlhanzlhof.

Na leteckém snímku z roku 1959 jsou tyto usedlosti ještě zcela zřetelné a stojící a neporušené, pouze Stornhof je již v rozvalinách a jsou tam patrné jen stěny bez stropů a střechy. Zachována tady zůstala vlastně jen Rudolfovna a dům z první republiky (Dums). Z Karlhanzlhofu zbyla velká stodola, podobná velikostí i konstrukcí té, co stojí u farmy Fialů, i tu později zbourali.

Nad tratí zůstal jen Frischhof (kravín Státní statky), budova, kde je teď Poustevník, nějaké stáje v místech hotelu Jana (ovčín Státní statky), chalupa Polívků z první republiky, z téže doby také dnešní chata Slávie VŠ, směrem na Hojsovku ještě nějaké asi dvě chalupy. Všechny tyto objekty před válkou patřily Němcům, tudíž po válce byly opuštěné a dosídlené zcela cizími českými lidmi. Život tady byl podřízen režimu těsné blízkostí hranice.

Prověřovalo se, kdo se tu usadil, přídělové dekrety nedostali „nespolehliví“ lidé (např. příslušníkci československých jednotek v západních armádách, nebo ti, co nesouhlasili s tehdejší politikou).

Ocelové držáky ostnatých drátů, které zbyly dodnes v mokřadech kolem Úhlavy

Údolí bylo rozdělené a částečně uzavřené, místo původních obyvatel přišli  do chalup "zlatokopové", co chtěli jen co nejvíce získat a pak jít dál. Život byl narušený příkazy a zákazy. Stačilo dvacet let, a bylo všechno jinak. Byla zcela zapomenuta historie a kultura, která patřila po staletí do tohoto údolí, nezbyl skoro nikdo, kdo by pamatoval jak to tu vypadalo před válkou a kdo tu žil. A kdo něco věděl, tak mlčel, protože to bylo politicky nevhodné téma.

Nedivím se, že na začátku mého pátrání po historii údolí nebylo nic jiného, než věta místních lidí: „O historii nic nevím, kolem sedmdesátého roku tu začal tatínek (dědeček strýček) stavět chatu na hromádce kamení, co zbylo po nějakém starém domě, víc nevím…!“

ah.jpg

Plakát z poválečné socialistické doby(img.aktualne.centrum.cz)

Samostatnou kapitolou je údajné nalezení pokladu (kompromitujících dokumentů) v Černém jezeře v roce 1964. (°°°°°°Příloha č.50: Poklad v Černém jezeře°°°°°°)

Do nástrah se nechytali jen narušitelé, ale bylo i množství těžkých a smrtelných zranění vlastních vojáků. Po silných protestech ze zahraničí byly zátarasy s vysokým napětím v roce 1965 odstraněny a byly nahrazeny elektronickým systémem signálních stěn.

 ............................................................................................................................................

 Autentická vyprávění z této doby (našel by se někdo z českých lidí, který by doplnil tento obraz doby autentický konkrétním vyprávěním z jeho pohledu ?)

Vyprávění Josefa Zelzera z Tomandlhofu z roku 1946:

Naší rodině bylo oznámeno, že bude na konci března, nebo na začátku dubna odvezena do vnitrozemí na nucené práce. Jednoho dne jsme slyšeli přijíždět nákladní auta. Celá rodina hned utekla do lesa, odkud se dívala, co se bude dít. Čeští vojáci prohledali dům a stodoly a všechny přístavky v okolí. Něco nanosili do aut a odjeli. Ještě že neměli s sebou psa, protože ten by nás určitě hned našel. Ještě tu noc jsme pobrali co jsme unesli a se třemi dětmi odešli přes zalesněný horský hřeben směrem do Německa. Cestou jsme potkali českou vojenskou hlídku, která nám odebrala peníze a cennosti, ale naštěstí nás pustila dál.  Později jsme si postavili domek v německém Nittenau a pracovali s ženou Rosamunde v klášteře Reichenbach, kde jsme měli na starosti stáje s dobytkem. Jeden syn zemřel v mladém věku, druhý syn byl policistou v Mnichově a dcera pracovala v Patentním úřadě rovněž v Mnichově....

(zapsala paní Lotte Guggeis)

 

 ...........................................................................................................................

Další velice zajímavé autentické svědectví přímo od paní Lotte Guggeis (pocházela z usedlosti v Hojsouvě Stráži, předky měla na Frischhofu -dnes Zoo farma)

Když jí bylo necelých pět let, ocitla se roku 1948 v táboře pro vyhnance z Čech v bavorském hraničním Furth im Wald a ví tedy, o čem je řeč. Lotte Guggeisová, roz. Wiererová (jejich stavení se říkalo "Vorderbartlhof", tj. "dvorec u Předního Bartla"), se v roce 1991 ujala funkce zpravodaje rodácké rubriky Hojsovy Stráže v krajanském měsíčníku Glaube und Heimat a vede ji dál. Působí také v předsednictvu Sudetoněmeckého krajanského sdružení v Bad Kötzting (sama opakovaně prezentuje svou adresu Hauser Mühlberg 15, 934444 Kötzting), kde nyní žije, a v okrese Cham. Když jí byla za angažovanost, s níž se ujala vedle zmíněného postu "Heimatbetreuerin" i rodáckých setkání a obnovy hřbitova v rodné obci Hojsova Stráž, udělena roku 2006 pamětní medaile sv. biskupa Johannese Nepomuka Neumanna

 

.(ze stránek jihočeské knihovny "Kohoutí kříž").

LOTTE GUGGEISOVÁ:  Útěk z Čech 1948

 

 

Naše rodina dostala dvakrát rozhodnutí o odsunu, pokaždé bylo ale vzato zpět. Rodiny s práceschopnými mladými lidmi měly být zadrženy, na druhé straně však byly jiné osoby nečekaně zařazeny do transportu z důvodu vypovězení ucelených rodin. Asi dvanáct rodin z Hojsovy Stráže tak mohlo, či spíše muselo, "zůstat doma". Naše stavení stálo stranou farní vsi. Ušlo snad také proto déle pozornosti nových uchvatitelů, kteří se raději usazovali v uzavřených osadách, kde se cítili přece jen bezpečněji.
Pocit sounáležitosti těch, co měli určeno zůstat déle než jiné rodiny (pozn. většina lidí byla odsunuta v roce 1946 a 1947) ovšem jen vzrostl. Za nedělních odpolední se většinou rodiy setkávaly k posouzení své situace a ke konfrontaci názorů, obohacených o nové informace. Ti mladší využívali takových besed i k tanci, rovněž v našem domě. Jako ostatní sedláci, co zůstali, pracovali mí rodiče a moje čtyřiadvacetiletá sestra Anna na našem "znárodněném" dvoře (v originále "auf unserem verstaatlichten Hof" - pozn. překl.). Neměli nijaká práva, jen sloužit jako nějaká čeleď na majetku, který byl předtím jejich. Moji jednadvacetiletou sestru Rosu se čtrnáctiletou její kamarádkou z našeho sousedství Marií Pflanzerovou (Hinterbartl Marerl, tj. "Maruška 'Zadních' Bartlů" - pozn. překl.) zaměstnal jako "děvčata pro všechno" jeden hotel v Železné Rudě. Každou druhou neděli směly alespoň na odlopedne domů, v pondělí brzy ráno musely ovšem být už zase ve službě.
Po převzetí moci komunisty v únoru 1948 odvlékali Češi zesílenou měrou i z našich končin mladé Němce, vyřazené z odsunu, na nucené práce do vnitrozemí. Postihlo to i už zmíněnou rodinu Pflanzerovu v našem sousedství (tj. ony "Zadní Bartlovy" - pozn. překl.). Aby ušli deportaci, prchali mnozí mladí přes blízkou hranici. 
Na jaře 1948 si vzal dovolenou můj bratranec Franz Wierer (z "Lorenz-Hofu" - 1946 vysídlený do Hesenska), aby zjistil, jak se vede příbuzným v Bavorsku a v Bádensku-Württembersku. Nejprve navštívil tetu Rosu a bratrance Rudi Zivnych v Schlatzendorfu u Viechtachu. Potkal tam i mou sestru Rosu, která stačila prchnout "na Západ" v půli března toho roku. Rosa vysvětlila Franzovi celou situaci a poprosila ho, zda by se s ní nevydal k našemu "Bartl-Hofu", aby jí pomohl odnést pár věcí odtud ještě předtím, než se k útěku přes hranice seberou i rodiče. Jeli vlakem z Viechtachu do Lamu, pochodovali pak celí bledí asi tak pět hodin přes hranice až k nám a ještě té noci obtíženi zas nazpátek do Lamu. Tam vyložili zavazadla. Trmáceli se opakovaně touže cestou ještě několikrát.
Na 4. dubna domluvila Rosa s rodiči náš útěk. Rozloučení s domovem, stavením a dvorem ("von Haus und Hof"), s kostelem, hroby jejich mrtvých bylo pro mou osmačtyřicetiletou matku a dvaapadesátiletého otce trýznivé. Opustit domov znamenalo vzdát se něčeho důvěrně blízkého. Hory, pole, luka a ves byly dosud stejné, lidé, kteří sem nově přišli, byli však cizí, jejich řeči nebylo rozumět. Všichni příbuzní žili už teď v Německu. Mí rodiče věděli, že je tam čekají těžké časy: hlad, bytová nouze, nezaměstnanost a stesk po ztraceném domově k tomu všemu. Útěk byl však i cestou ke svobodě a jednou snad, až se poměry změní, bude možné myslet na návrat.
Před odchodem z domu kolem jedenácté večer požehnala maminka ještě dobytek, pokropila každého z členů rodiny svěcenou vodou a zhasila světlo. Oba bratranci Franz a Rudi, obě mé sestry Rosa a Nandl (Anna) vlekli každý po velkém zavazadle, otec jedno menší. Měl se totiž starat o maminku, která vedla za ruku mě (byla jsem tenkrát čtyři a tři čtvrtě roků stará) a Waltera (Annina šestiletého syna). Walter nesl ve své školní brašně (říkali jsme jí u nás "Schulbuttn") vařená vejce. Pro útěk jsme volili stejnou cestu jako předtím ti, co pro nás přes hranice přišli. Nikým neobtěžováni jsme dosáhli bavorského území. Při překračování
horského hřebene jsem na jednom téměř rovném, trochu bezlesém místě při ohlédnutí spatřila zcela zřetelně svého anděla strážného, jak se vznáší za námi nad vrcholky stromů. Když jsem se, už zase v lese, cestou do údolí ohlédla nazpátek, už tam anděl nebyl. Pravděpodobně řekla maminka Walterovi a mně, že nás opatruje náš anděl strážný a já si ho vybavila v bujné fantazii, jak jsem ho znala z obrazů doma na zdi, že přede mnou na nebi doslova ožil.
Když jsme za svítání scházeli za Lohbergem k prvním bavorským stavením, ptala jsem se prý maminky, do kterého z těch domů jdeme. Vytryskly jí slzy nad tou dětskou logikou: odešli jsme přece z našeho domu a musíme teď vstoupit někde do jiného.
Statečně jsem si vykračovala sotva pětiletá na té mnohahodinové cestě vysokým sněhem. U známých z dřívějška jsem si trochu odpočali a pak jsme šli dál asi čtyři kilometry do Lamu, kde jsme se ohlásili na obci. Nákladní auto nás pak vzalo s věcmi, které jsme odnosili přes hranice a měli je schovány v Lamu u známých, do tranzitního hraničního tábora ve Furth im Walde, kde jsme pak strávili šest týdnů. Rokem 1948 stále narůstající proud běženců přinášel táboru enormní problémy. Jeho kapacita byla tenkrát tři roky po válce určena už jen pro 1200 osob a v květnu 1948 jich byl náhle rázem dvojnásobek.
Patřili jsme k těm "šťastlivcům", kteří nalezli útočiště v jednom z dvaceti dřevěných baráků. Na 600 uprchlíků se usídlilo v opuštěných železničních vagonech, mnozí museli vzít zavděk přespáváním na holé zemi. Franz, Rudi a Rosa se odvážili ještě jednou nebezpečné cesty k nám domů, aby přinesli věci, které tam dosud ležely tajně ukryty.

Od konce května pracovali mí rodiče a Rosa ve službě u jednoho sedláka v Gäuboden (také Dungau, oblast jižně od Bavorského lesa podél toku Dunaje bez pevně určených hranic - pozn. překl.), než se jim po půldruhém roce podařilo propachtovat si jeden statek. V roce 1952 pak získali vlastní malé hospodářství a měli od té doby i opravdu znovu svou vlastní střechu nad hlavou.

 

 

    ....  

 

 

   25. ledna 1946 přivezl vlakový transport Československých státních drah z Českých Budějovic na nádraží ve Furth im Wald prvních 1205 vyhnanců.
Už v zimě 1945 proskakovaly den za dnem určitější zprávy o chystaném vyhnání Němců. Když bylo posléze jasné, že Němce čeká jen vysídlení, že obnovené Československo chce jen zemi, kterou Němci obývají, nikoli je jako její obyvatele, pokoušeli se mnozí ze zmíněných zachránit alespoň něco ze svého movitého majetku, alespoň část svých nezbytností zachránit před příchodem českých osídlenců. Bylo to ovšem nebezpečné. Pokud by někoho takového dopadla česká hraniční kontrola, následoval by peněžitý trest, mučení nebo vězeňská vazba, nejspíš podle libovůle ozbrojenců. Odnášené cennosti byly ovšem okamžitě zabaveny. Bez varování zastřelily hlídky na hranici četné osoby z jiných míst v okolí. V těch dobrodružných nočních putováních se odnášely zejména novější dokumenty, ošacení, boty, ložní povlečení, něco nádobí, případně i jiné cennosti "načerno" přes hranice, aby nalezly útočiště u známých v Lohbergu a Lamu na jejich půdách, v kolnách a stodolách. Každá taková "pašerácká" výprava stála značnou námahu, neboť těžký náklad se nesl mnoho hodin cesty. Kromě toho byl stálým průvodcem tam i nazpátek za každého okamžiku strach z obávaného "Stůj!" české hlídky. Mí rodiče, zejména maminka, trávili v tísnivém čekání a také modlitbách bezesné noci, když se mé starší sestry Nandl a Rosa vydávaly na takové výpravy. Dodnes cítíme ovšem vděčnost rodinám přátel v Lohbergu a Lamu za poskytnutou pomoc.
Dne 14. dubna 1946, tj. na Květnou neděli (!), se uskutečnil i první transport v rámci odsunu z Hojsovy Stráže (Eisenstraß). Bylo v něm 45 rodin o 145 osobách a po několika dnech jejich pobytu ve vyhnaneckém táboře v Alžbětíně (německy ještě nedávno předtím Elisenthal - pozn. překl.) byla většina naložena 20. dubna na blízkém hraničním nádraží Železná Ruda do některých ze 40 vagonů vlaku, mířícího přes Nýrsko do zmíněného tranzitního tábora ve Furth im Wald. Tam sestával příjem vedle uvítání z odvšivovací procedury novým tehdy "zázračným prostředkem" DDT a lékařské prohlídky. Pokud dopadla dobře, byl dotyčnému vystaven zdravotní průkaz. Vysídlenci mohli využít umýváren a dostali teplou stravu. Když prošli přijímací procedurou, mohl se transport pohnout dál. 
Po zmíněném prvním z transportů dne 17. dubna následovaly ještě tři: druhý 3. května zahrnoval 27 rodin o 96 osobách, třetí 17. května 12 rodin o 54 osobách a čtvrtý, ten poslední, 28. května 10 rodin o 51 osobách.
Mnozí z těch, kdo byli určeni k vysídlení, nečekali ovšem vůbec na úřední postup a už předtím, než by byli zařazeni do některého z transportů, prchli přes blízkou hranici do Bavor. Vzali s sebou ovšem jen tolik, co stačili unést. 
27. května 2006, den předtím, než jsme si měli připomenout 60. výročí posledního z transportů z Hojsovy Stráže, nabídli jsme zájemcům putování po oné neznačené "cestě", po které tehdy mnozí týdny a měsíce předtím, než měli nastoupit k "odsunu", zachraňovali za cenu osobního ohrožení něco z toho, co jim připadalo cenné, temným lesním bezcestím do bezpečí na bavorské straně....