Jdi na obsah Jdi na menu
 


39 Vystěhovalci do Severní Ameriky

 Následující řádky jsem napsala podle toho, co jsem vyčetla v převážně v cizojazyčných internetovch článcích a z emailů mých přátel ze zahraničí, které jsem rovněž musela překládat. Z toho důvodu se jim omlouvám, jestli najdou po přečtení nějaké případné nepřesnosti, ráda je opravím.

Co to bylo vlastně za dobu a proč tolik lidí tehdy odcházelo do ciziny?

Jsme v Rakousku v polovině 19. století. Císařem se stává František Josef I., zrušil robotu, poddanství (1848), vydal ústavu (1861) a vzniklo Rakousko –Uhersko (1867). Lidé nabyli po staletí nevídanou svobodu, volnost pohybu, národní povědomí. Ale prvotní euforii vystřídalo zklamání v podobě Bachova absolutismu – cenzura, strach, zatýkání, nesvoboda.

Byly dva důvody odchodu. Touha po skutečné svobodě a lepším živobytí.

Hned po roce 1848 se objevili se první odvážní cestovatelé, nejspíš to byli ti, co neměli co ztratit, jako třeba nejmladší synové sedláků, kteří by měli doma jen těžký úděl podruhů. Jejich cestování po málo probádané cizině bylo dost nebezpečné a nepohodlné. Kromě několika nepřesných cestopisů a knih, ke kterým běžný (mnohdy negramotný) člověk neměl přístup, a nějakých ne vždy věrohodných vyprávění, lidé o Novém světě nevěděli nic. I dnes by bylo složité cestovat bez informací a jen s tím co máte na sobě na druhý konec zeměkoule.

Až cca do roku 1870 jezdily do Ameriky pouze plachetnice, kterým cesta trvala, podle počasí, jeden až tři měsíce. Cestovatelé museli za cestu zaplatit a celkově se o sebe během plavby postarat. Jídlo bylo jen to co si v přístavu kdo pobral, pokud se něco sehnalo na lodi, bylo to obvykle zatuchlé a zkažené. Záchody a koupelny žádné, nebo nedostatečné. Mnohdy se během plavby rozšířil tyfus.

Ale pak se na obzoru objevila země zaslíbená. Nedohledné pláně „nikoho“, nekonečné možnosti, kde nikdo nikomu nic nepřikazoval a nezakazoval. Ne to známé malé sevřené údolí, odkud se člověk dostal sotva za humna a kde se muselo zaplatit vrchnosti i za trávu nasekanou koze z příkopu… Umím si představit, jaké dopisy posílali tito lidé domů. A pokud se přece jen nedařilo, nepřiznali to. Odtud snad ta americká nátura, že je vše vždy OK.

Další a největší vlna vystěhovalectví vyvrcholila kolem roku 1880, kdy z Německa, Rakouska - Uherska a dalších zemí střední Evropy odešlo nejen do Ameriky několik milionů lidí. To už se cestovalo parníky.

Jak vypadal rok 1880 v okolí Hojsovy Stráže?

Nevídaná vichřice a kůrovcová kalamita zdecimovala lesy. Těžba dřeva poté přinesla lidem velké blaho, ale po několika letech byly lesy zničené a výdělek žádný. Dávno byla pryč zlatá doba prosperity skláren a hamrů.

V roce 1877 byla dostavěna železnice a tunel, která byla mnoho let obrovskou pracovní příležitostí a možností výdělku, nejen na stavbě vlastní, ale také místní mohli stavební provozy zásobovat potravinami, ubytovávat, půjčovat povozy a dělat všelijaké pomocné řemeslné práce apod. To najednou skončilo.

   V roce 1860 byla postavena nová cesta ze Špičáku na Hojsovku, která úplně míjela Frischwinkl. Bylo to ta silnice, co dnes klikatě vede hlubokým lesem. Rovněž železnice, která sice měla v údolí zastávku nepřinesla více lidí a spíše odvedla počínající turistický ruch mimo údolí, neboť si lidé nenechali uniknout technický zázrak své doby - dlouhý tunel – a raději své tůry začínali ze Špičáku a ne složitě např. z Jezerní myslivny.

Takže, když to shrnu, před rokem 1880 byly okolní lesy zpustošené, možnost výdělku kolem železnice, jak si lidé navykli, byla nulová a údolí bylo odstřiženo od hlavních obchodních tras a počínající turistiky. Není divu, že mnozí, kteří neměli vyhlídky na dědictví nějaké bohaté usedlosti, se rozhodli pro odchod do Ameriky.  

                               ca.jpg

Náhrobek se jmény pětí zemřelých dětí rodiny Seidl na hřbitově v Hojsově Stráži dokládá jak těžce se tady žilo na přelomu 19. a 20. století.

Zde odpočívaji naše milované děti 

 Laurenz 7.8.1904 - 12.7. 1905

 Jakob 19.5.1906 - 28.9. 1906 

 Maria 20.11.1912 - 23.3. 1914

Josefina 7.9.1913 - 8.9. 1913

Theresia 15.10.1918 - 2.4.1919

Vaši zarmoucení rodiče Karl a Theresia Seidl. Odpočívejte v pokoji v růžové zahradě a čekejte na své rodiče

  Ačkoliv se to dnes zdá poměrně jednoduché, pro obyvatele, kteří odtud po generace nevytáhli paty to bylo obrovské rozhodnutí. Platil totiž stále zákon císaře Františka I. z roku 1834, kdy se každý vystěhovalec musel vzdát rakouského občanství a nesměl se už nikdy vrátit. Odcházelo se do neznáma bez možnosti návratu.

 

cn.jpg

Vystěhovalectví bylo buď zákonné, nebo nezákonné.

Těch nezákonných bylo zpočátku většina, protože buď lidé nesplňovali podmínky souhlasu s vystěhováním (byli nemajetní), nebo neuměli číst a psát prostě o něj neuměli zažádat (muži se často uměli jen podepsat a ženy neuměly ani to).

Karl Pascher píše(1878): „obyvatelé tito (králováci) jsou sice lidé skromní a dobrosrdeční, žijící v spokojenosti ve svých horách se svými českými sousedy. O návštěvu škol málo dbají, zato však hledí každý, by již od mládí přivykl šňupání zvláštního tabáku Brisil…“ Ale nebyl to problém, neboť z toho neplynuly prakticky žádné sankce, nikdo hranice nekontroloval a na loď byl člověk přijat klidně jen na tovaryšský list, nebo vandrovní knížku.

Legálně o vystěhování žádaly celé rodiny s dětmi. Museli napsat žádost a získat povolení vrchnosti. Jednou z podmínek byla splněná vojenská povinnost mužů, což bývalo až ve věku kolem 35 let (8 let vojenské služby a 7 let zálohy). Další podmínkou bylo 100 zlatých na osobu na cestu a první výdaje v novém bydlišti. Pro mnohé bylo jedinou možností prodat všechno, co měli – dům, pole, dobytek. Mnohdy to byly asi velké nervy, prodat narychlo výhodně majetek a vypořádat své věci ve čtyřměsíční lhůtě na vystěhování...

 

bremy-1902-i.dnes.jpg

Brémy (www.i.dnes)

Cestovalo se vlakem, nebo na vozech tažených koňmi, přes Německo k nejbližšímu moři tj. do Hamburku a Brém. Možná, že po delším pátrání by se mi mohlo podařit zjistit i kdy a kterým parníkem lidé z našeho území odcestovali. V Americe se touto historií zabývá mnoho lidí a existují ještě stále podrobné seznamy pasažérů lodí a přistěhovalců. Ale jen pro ukázku uvádím parník Elbe z rejdařství HAPAG (které mimochodem existuje dodnes- jejich lodní kontejner jsem viděla projíždět na kamionu Plzní :-) ) na kterém v roce 1882 prokazatelně plulo několik desítek, až set lidí ze západních a severních Čech a není vyloučeno, že na něm, nebo nějakém podobném, mohli plout i lidé z Frischwinklu a okolí.

 

cb.jpg

                                    Parník Elbe (wikipedie)

Elbe byl expresní parník vyrobený v roce 1881 v Glasgow asi 127 m dlouhý a 14m široký s dvěma parními kotli, který pobral až 170 cestujících 1. třídy, 142 cestujících 2. třídy a přes 1000 lidí nejnižší třídy v podpalubí. Cestovalo se už pohodlněji. Parník Elbe tehdy držel rekord v rychlost přeplutí Atlantiku ze Southamptonu do New Yorku za 8 a půl dne.

  Pak lidé přijeli do Ameriky a zdaleka neměli vyhráno. Byli předáni do pevnosti – přistěhovalecké stanice Castle Garden, která byla proslulá nepěkným zacházením a korupcí úředníků, kteří vybírali peníze do své kapsy. Problém se vstupem do země měli mrzáci, staří a nemocní. Nevím, jak to bylo s německy mluvícími lidmi, ale konkrétně Češi byli nazýváni v té době v Americe „Bohunks“ – myšleno jinými slovy nepřizpůsobiví lidé potenciální zloději …

Velká část lidí z Frischwinklu a okolí se usadila ve Wisconsinu.

 

cd.jpg

Mapa města Luxemburg ve Whisconzinu rok 1912, čtverce pozemků vlastní lidé se známými starými králováckými jmény

Jedna z největších komunit šumavských Němců je v městečku Luxemburg a okolí. Město bylo založeno a postaveno „na zelené louce“, jednotliví osadníci měli vyměřené pravoúhlé parcely s kolmými silnicemi, což je vidět dodnes na současném leteckém snímku. To bylo něco jiného, než Šumavské samoty roztroušené po kopcích.

Lze se jen dohadovat proč se tito lidé usadili právě ve Wiconsinu. Stát na severu spojených států u hranice s Kanadou, proslulý svými lesy s podnebím podobným evropskému, s tradicí těžby dřeva a nerostných surovin. Co jiného by si mohli tito lidé přát, než zemi podobnou svému původnímu domovu, kde se mohou uplatnit v dřevařství, které důvěrně znali. Těžební činnost, jim asi nebyla také cizí, když žili u rostoucích hald železničních náspů a kutání věhlasného tunelu… A na Aljašce se zrovna objevilo zlato…

Mnozí se ptali, proč tolik lidí odešlo. To neměli žádné národní cítění a vztah ke své rodné zemi?

Tak se to ale nedá brát. Každý chce pro své děti lepší život. Valná většina lidí, co odcházeli, byli dělníci a drobní zemědělci, tj. nemajetní lidé, kteří doma neměli budoucnost. A když jsem pročítala různé internetové stránky emigrantů, bylo mi jasné, že tito lidé, kteří odcházeli jen s tím, co unesli, si vážili svých kořenů snad více, než ti, co zůstali. Podle statistik bylo mezi emigranty 35 – 40 % dětí, 30% lidí do 40 let, 20% do 55 let a 10 % starších. Pro skupinu nejstarších bylo prakticky nemožné se přizpůsobit a zvyknout si na zcela nový způsob života. Ti mladší na tom byli lépe, i když jen málokteří se naučili nový jazyk, a přestali se vázat na staré způsoby a myšlení.

 

ce.jpg

Synové Karla Aschenbrennera, kteří vyrostli v Americe, nikdy nezapomněli že pocházejí z Česko-Bavorského pomezí

 

cl.jpg

Děti na tom byly nejlépe. Pro kluka, který do té doby nevytáhl paty z domu byla už samotná cesta nezapomenutelným dobrodružstvím, jaké jeho vrstevníci doma nikdy nezažili – rušné přístavy, davy lidí, obchody, plachetnice, stroje pohánějící parníky. Děti neměly starosti o život a živobytí, dívali se do budoucnosti s nadšením a vírou v to nejlepší. Neznali staré evropské pořádky a byli prvními, kteří se snadno a se vším všudy přizpůsobili novému prostředí. Staly se spoluzakladateli nového amerického národa.

Děti vyhlížely ve svém novém městečku každého, kdo oděvem připomínal krajany. Těšily se jak se všichni sejdou s nově příchozím k vyprávění, nebo k četbě, když jednou za čas přijdou noviny z Evropy. A když děti dospěly a zestárly, stále si pamatovaly, odkud pochází, schraňovaly veškeré památky a informace, co zbyly, protože věděly, že tam do země svých předků - do Evropy se už nevrátí.

  Neměla jsem moc času pátrat po vystěhovalcích a spojovat je s jejich předky z  Frischwinklu a Eisenstrassu. Přesto uvádím alespoň tři příběhy:

 Rodina Aschenbrennerova z Eisenstrassu

V Ernstově kronice se píše v souvislosti s usedlostí Boyerhof (dnes penzion U sněhuláka nahoře v Hojsovce kousek pod „Vyhlídkou“) o osobě majitele Karla Aschenbrennera, který měl v roce 1868 prodat usedlost a „nach Amerika auswanderte“. Po delším pátrání mohu s klidným svědomím říci, že Karl Aschenbrenner, který je předkem paní Marilyn o které budu psát níže, pocházel právě z Boyerhofu.

 

cf.jpg

                         Penzion U sněhuláka - bývalý Boyerhof

Podle informací získaných z Ameriky vím, že farmář z Eisenstrassu Georg Aschenbrenner (1825 Eisenstr. – 1907 Luxemburk Wisconsin) a jeho žena Katharina Zettle (1827 Hamry – 1878 Wisc.) odjeli do Ameriky se synem Karlem (1853 Eisestr. – 1932 Wisc.). Odjeli prý v roce 1869 na parníku Leipzig z Brém, přes Baltimor do Marylendu a pak se usadili v městečku Luxemburk ve Wisconsinu.

 

ssleipzig-freepages.genealogy.rootsweb.ancestry.jpg

                              Loď Leipzig (Lipsko) - freepages.genealogy.rootsweb.ancestry

cg.jpg

                          Rodina Aschenbrennerů

Karl se v Americe oženil s Franziskou Kollros (1853 Hamry - 1932 Wisc., do Ameriky přijela 1873). Tito dva měl 10 dětí (6 synů), založili si farmu, na níž hospodařili a přivydělávali si výpomocí při žních na jiných farmách. Zemřeli v roce 1932 v požehnaném věku pár dní po sobě na chřipku. Jejich dcera Franziska se provdala do rodiny Loberger (původem možná z Hamrů) a jejich potomkem je paní Marilyn z Wisconsinu, se kterou jsem v kontaktu.

 

ch.jpg

                Karl Aschenbrenner s paní jako senioři

Dala jsem dohromady informace z matriky a z Ernstovy kroniky následovně:

Usedlost Boyerhof (dnešní penzion U sněhuláka) staré č.p. 91 ( k tomu patřil Innhaus č.p. 92, nové č.p. 5) vlastnil od r. 1785 Georg Aschenbrenner (mohl přijít z Bartlmichlgütlu coby neprvorozený syn Johanna Adama A.), od roku 1807 jeho syn Georg Aschenbrenner (nar. 1776). Ten měl pravděpodobně nejméně dva syny - Paula A.(nar.1817) a Georga A.(nar.1825). Paul A. převzal v roce 1838 statek Boyerhof a neprvorozený Georg se odstěhoval ze statku do nového domu č.p. 143 dle nového číslování (dnes přestavěný penzion Mirka pod kostelem v Hojsovce). Oženil se s Katharinou Zettle s rodištěm Grün (zelená Lhota) tedy ne Hamry, jak uvádí paní Marylin (ale jsou to dnes víceméně propojené vsi) její matka se jmenovala Anna. Měli mimo jiné syna Karla. Podle dat narození jsou to určitě předci p. Marylin. Podle kroniky měl statek v roce 1868 dostat Karl Asch., syn Paula A., a tento Karl pak odjel do Ameriky. Zde nastává lehký zmatek, který Karl je který. Nejpravděpodobnější je hypotéza, že do Ameriky odjel Otec Georg se synem Karlem (1869) a odjel za nimi později i syn Paula další Karl (1882) když koupil usedlost Josef Spath.

 V matrikách jsem našla záznamy o narození Georga Karla Aschenbrennera, souhlasí rok narození, nepatrně se liší den, ale souhlasí i údaje o rodičích a další údaje uváděné pní Marylin. 

 

aschenbrennerchristinefrancesannie1.jpg

dcety Karla Ascenbrennera

ci.jpg

Farma rodiny Loberger, kam se přivvdala Franziska Aschenbrenner

Rodina Seidl 

Paní Patti, nemá přesně doloženo, odkud pocházeli její předci (rodina Seidl). Předpokládá, že byli z téže oblasti, jako předci paní Marilyn, neboť se velmi dobře znali. Dokonce Wenzel Seidl (a Barbara Kelnhofer), byli svědci na svatbě Karla Aschenbrennera. Syn Wenzela Seidla Jakob se oženil s Annou Kollros (sestrou Franzisky Kollros, co si vazala za muže Karla Asch.)

Rodina Seidl přijela do Ameriky v roce 1873 (Wenzl Seidl, jeho žena Katharina a děti Jakob a Eva). Na téže lodi přijela s rodiči i žena Karla Aschenbrennera Franziska Kollros a její sestra Anna, rodiny Linzmeier, Kelnhofer, Oberhofer, Treml a další. Všechna jména jsou naprosto typická pro oblast Hamrů a Hojsovy Stráže, rovněž i lidí jménem Seidl zde žilo mnoho. Je to patrné i z mnoha náhrobků na hřbitově v Hojsově Stráži, které jsou mnohdy nesmírně smutné:

Rodina Kelnhoferova pocházející z Frischhofu

Na internetu v genealogiích jsem se dočetla, že Karl Kelnhofer(1844 Hojsova Stráž – 1914 Oregon) pravnuk sedláka z Frischhofu Georga Michaela Kelnhofera a potomek slavného rodu Frischů prokazatelně cestoval do Ameriky v roce 1892 na lodi „Saale“ se ženou Franziskou, pětiletým Aloisem, sedmiletým Karlem a šestnáctiletou Marii.

Kromě toho otec Karla Kelnhofera Jakob K. Minor, jeho matka Barbara rozená Kollros, jeho bratři Caspar, Leopold, Josef a sestra Barbara mají místo úmrtí ve Wisconsinu. Bratr Alois v Oregonu.  

Pak jsem si náhodně začala dopisovat s další paní Patti, která ve své genealogii cituje nejen Georga Michla, Jakoba a Karla Kelnhofer, ale i další známá jména z našeho údolí, jako např. Eva Frisch z Frischofu, Ignatz Pscheidt ze Schröderhofu, jména Barbara Oberhofer Frischwinkl 29 (Modlhof) a dalšé a další Neměla jsem zatím čas udělat jednoduchý a srozumitelný graf jejího vztahu k našemu údolí, nebo k lidem, kteří kdysi cestovali na lodi Saale a budu jí vděčná, když mi to někdy přesněji osvětlí, protože je to velice zajímavé...   

 

cj.jpg

                  Parník Aller - dvojče parníku Saale (wikipedie)

Parník Saale mel také zajímavý osud. Byl vyroben v Glasgow a mezi léty 1886 - 1900 vozil emigranty pro Seveoněmeckou lodní společnost na lince Brémy, Southampton, New York

(pojmul 1240 lidí). Byl už moderní konstrukce s devíti vodotěsnými komorami a 26 hasícími stanovišti.

V roce 1900 došlo v americkém přístavu Hoboken k obrovskému požáru, kdy byly zničeny 4 parníky, a poškozeno spousta dalších lodí, které se nestačily z místa vzdálit. Požár se šířil rychle, protože většina lodí měla v konstrukci stále ještě obrovský podíl dřeva. Museli odstřelit a potopit sousední mola, aby se oheň nešířil do přístavních skladů.

Na lodi samé zahynulo 99 lidí, kteří se malými okénky nedokázali dostat ven a naskákat do vody. Při celém neštěstí zahynulo asi 300 lidí.

Byla to největší lodní katastrofa po potopení Elbe v kanále La Manche (rok 1895 - 332 mrtvých) a Salieru u Španělska (Rok 1897 - 279 obětí). Tato neštěstí byla zastíněna pozdější katastrofou Titaniku (1912).

Po požáru nebyly obnoveny interiéry lodi a loď se používala jako nákladní až do roku 1928, kdy byla rozebrána v Janově.

 

ck.jpg

                                   South Luxemburg 1913