Jdi na obsah Jdi na menu
 


38 Vystěhovalci z Brčálníku a okolí do Bukoviny v Rumunsku

Informace převzaty mimo jiné z materiálů organizace Bukovina Society of the Americas  http://www.bukovinasociety.org/, z Wikipedie,..

 Na úvod musím uvést, že vystěhovalci z Brčálníku a z dalších šumavských obcí do Bukoviny byli první, kteří hromadně opouštěli své domovy (cca 1830). Vystěhovalectví do Ameriky bylo pozdější (do Jižní A. cca od 1868, do Severní A. cca 1880). Jednalo se o příslušníky největších místních rodů (Frisch - Frischof a Frischmühl, Kelnhofer, Brandl, Höllinger,...) a to s největší pravděpodobností z řad nejmladších potomků rodů, kteří by nedosáhli na žádný dědičný majetek a živořili by doma jako podruzi a služky na statcích svých bratrů.

bea.jpg

ze stránek bukovinasociety

 Jak k tomu došlo:

V roce 1775 Rakousko (jehož součástí v té době byly i Čechy) získalo válečnými událostmi a smlouvou s Osmanskou říší poměrně velké území - Bukovinu, které je dnes převážně součástí Rumunska (také Ukrajiny a Moldávie). Na tomto území se nacházelo množství nerostných surovin, byla tu poměrně úrodná půda a mnoho lesů (převážně buky - viz název). Ale bylo tu málo lidí, kteří tu hospodařili poměrně primitivně.

Josef II. potřeboval zajistit hospodářský růst (nejen tohoto území) a proto vydal řadu svých známých patentů, které zvýšily prostým lidem hospodářské a náboženské svobody a také umožnily, aby se mohli vystěhovat do jiných částí monarchie. Německy mluvící lidé se stěhovali na začátku 19. století do severní části dnešního Rumunska (okolí Černovic) a ve stejné době se tam stěhovali také Češi z vnitrozemí, ale spíše do jižní části tohoto dnešního státu (např. obec Gerník - Češi, kteří se vrátili v devadesátých letech do Dýšiny - viz (Příloha č. 14: Pečení chleba ve venkovních pecích)

 http://www.brcalnik.estranky.cz/clanky/rozsirene-prilohy-k-historii/14-peceni-chleba-ve-venkovnich-pecich/

  Byli oslovováni chudí obyvatelé, kterým slibovali v Bukovině dřevo na roubený domek, půdu, dobytek a nářadí. První vlna Německých vystěhovalců sem dorazila mezi roky 1782 až 1787 a to z Falce, Porýní a Württenbergu ("Švábové"). Usazovali se převážně v místních vsích a tvořili tam malé místní komunity.

Druhá vlna vystěhovalců dorazila v letech 1787-1809 a byli to převážně německy mluvící lidé z území dnešního Slovenska - ze Spiše. Byli lákáni pracovní příležitostí při těžbě nerostných surovin (stříbro, olovo, měď).

Poslední a nejpočetnější skupinou přistěhovalců do Bukoviny byli Němci z Čech a to převážně z šumavských pohraničních oblastí. Tito lidé přicházeli od konce 18. století, nejvíce cca 1835 - 1850. Vyznačovali se tím, že zakládali nové vesnice ve kterých hospodařili původním šumavským způsobem počínaje zemědělstvím, konče sklářstvím.

   Nejdříve byly založeny obce: Althütte dříve krasnovské hutě -Crasno (1793), Karlsberg (1797), Fürstenthal (1803) a Neuhütte (1815) - dnes některé již neexistují, nebo jsou přejmenovány.

 

Lidé z oblasti, která nás zajímá, tedy okolí Hamrů, Hojsovky a Železné Rudy založili obce: Bori a Lichtenberg (1835), Schwarztal a Buchenhain (Deutsch Pojana Mikuli) 1838, Glitt (1843) a Augustendorf (1850). Především Schwarztal a Bori byly osady založené lidmi z Frischwinklu (rodiny Frisch, Kelnhofer, Brandl, a další) Rovněž Neuhütte mělo patrně brčálnické osadníky. Byli nazýváni dříve, i nyní svými potomky  "Bohemian-Germns" .

   Mluvíme o době, kdy nebyla k dispozici železnice, ani žádné jiné dopravní prostředky, kterými by se tito vystěhovalci dostali na místo určení. (to lidé, co se stěhovali kolem roku 1880 do Ameriky na tom byli lépe, protože do Hamburku jeli vlakem - tunel dokončen 1877, či lodí po Labi). Nebylo tedy výjimkou, že pro větší bezpečnost a vzájemnou spolupráci společně putovalo i 70 lidí a to výhradně pěšky s několika vozy naplněnými nejnutnějšími věcmi, tažené koněm. Vystěhovávali se převážně velmi chudí a nuzní lidé, tak podle vzpomínek tehdejších pamětníků byly častější vozíky tažené psem, ve kterých jely kolikrát i malé děti. Cesta trvala šest týdnů i více.

 ba.jpg

                            Ze stránek Bukovina society

   K cestě si předem museli vyžádat něco jako cestovní pas, neboli jakési povolení k cestě a museli se na určitých vybraných místech hlásit a dostat tam razítko. Z těchto míst je patrné, kudy ti lidé pěšky šli - Budweis (Č. Budějovice) , Iglau (Jihlava) , Brünn (Brno) , Olmütz (Olomouc) , Teschen (Těšín), Wadowitz, Bochnia, Tarnow, Przemysel, Sambor, Kolomea a Czernowitz (Černovice) .

Dochovalo se několik takových "cestovních pasů", kde mimo jiné byly zaznamenány i údaje o tělesných znacích majitele. Je zajímavé, že v mnoha případech byli muži různě zmrzačení, např. chybějící část pravého ukazováčku. Je tedy pravděpodobné, že se chlapci záměrně poškozovali, aby nemuseli na vojnu, která byla tehdy velmi dlouhá (7let a další léta zálohy). Muži nemohli pomáhat živit rodiny a mnozí se ani nevrátili.

V Bukovině skončili přistěhovalci ve městě Černovice, kde na ministerstvu hospodářství vznikl úřad, na kterém museli lidé (ve valné většině negramotní) doložit různé písemnosti a vyřídit smlouvy, které jim umožnily se tu usadit. To trvalo několik měsíců až let, a bylo to pro tyto rodiny bez domova velmi vyčerpávající.

  Když jim konečně bylo přiděleno místo, kam se měli usadit, začínali kdesi uprostřed lesa, či louky od začátku bez peněz a slibované pomoci zemských úřadů.

 

bb.jpg

Seznam osob s rodištěm ve Frischwinklu, které žily v Bukovině - Frischwinkl 9 je vlastně Kresengütl, č. 12 je Frischmühl, čísla 13-15 jsou chalupy areálu Frischhofu a č. 16 je vlastní statek Frischhof (farma u Fialů) a Brandlové byli v Karlhofu, Pflanzer je z Pflanzerhofu (pod Fandou). Seznam mi poslala paní Sophie Welisch z Kansasu - historička a překladatelka.

Zpočátku se tu šumavští lidé snažili navázat na původní šumavský způsob obživy - tedy na sklářství. Založili tady nové hutě a sklárny (Althütte, Neuhütte - viz zajímavosti ještě níže), leč podmínky tu nebyly zase tak výhodné jak cenou surovin, tak odbytem výrobků a sklárny vydržely asi tak jednu generaci. Smrtí lidí, co ještě pamatovali Šumavu, mizeli i sklárny. Nemohli konkurovat malým místním zavedeným provozům, ani pravému sklu z Čech a Benátek. Mluvíme o začátku 19. století -tedy době, kdy i šumavské sklárny povětšinou skomíraly a zůstaly jen ty velmi silné (viz Příloha č. 23: Podrobnosti o sklářství na Brčálníku)

http://www.brcalnik.estranky.cz/clanky/rozsirene-prilohy-k-historii/23-podrobnosti-o-sklarstvi-na-brcalniku/

Proto byli další osadníci zváni výhradně za účelem založení zemědělských osad, které by přinesly do zaostalé oblasti moderní způsoby zemědělského hospodaření, které se užívaly už tehdy v Čechách. To ovšem nabylo jednoduché, protože lidem byly přidělovány výhradně opuštěné podřadné pozemky, které byly zalesněné nikdy neudržovanou vegetací pralesního typu, která se nejdříve musela vymýtit a pole upravit. Podle svědectví z obce Bori (už v jejím názvu je les) to trvalo více jak čtyři roky, než se mohlo poprvé zasít.

Zajímavé je jak se ve starých vzpomínkách potomků osadníků opakuje jeden postřeh z příchodu do Bukoviny: Měli dojem, že na Šumavě byli císařem vybráni právě oni pro svou houževnatost a pracovitost, se kterou zvládají těžké přírodní podmínky, pro jejich hrdost a neochvějnou víru v boha. Do Bukoviny po několika týdnech pěšího trmácení přišli chudí, unavení a otrhaní, leč stále stejně hrdí šumavští "svobodní" Králováci" a velice těžce nesli, že se tam s nimi jedná jako s nejhoršími podřadnými pobudy (dnes by se řeklo - zahraničními dělníky). Korupce úřadů byla už tehdy velká. Sliby císaře neplatily, úředník sdělil, že: "Císař je daleko!" a dal nejlepší pozemky a domy "svým lidem". Na Šumavany zbyla námezdná práce a po čase dostali laskavě nějaký úhor, nebo neschůdné údolí s pralesem. Např. Schwarztall - už v jeho jméně je to patrné (Černé údolí) - prý se tam v těch divokých lesích ženy a děti v chatrčích bály. Byly to přece jen stále Karpaty s vlky a medvědy, to Šumava už byla více civilizovaná. Ale nevzdali se. Chalupy stavěli napřed starým šumavským způsobem, tj. roubené s hodně plochou šindelovou střechou zatíženou kameny. Děti vyučovali zpočátku svépomocně v jednom z domů a později vznikl i kostelík.

I přes tuto námahu, se kterou si místa zvelebili, pole rodiny neuživily a pracovali na nich obvykle jen ženy a děti. Muži si vydělávali řemeslnou výrobou jako kováři, dřevorubci, zedníci a pod.

Nejpočetnější skupinou přistěhovalců z Čech byli právě tito chudí zemědělci, ale mimo to přicházeli, nebo spíše sem byli posláni další vzdělanější a bohatší lidé - správci, úředníci, vojáci, učitelé, obchodníci, kteří do velkých měst (např. Černovice) přinášeli vzdělanost a kulturu.. Lidé se sem stěhovali nejen z hospodářských důvodů, ale také pro národnostní a náboženskou toleranci, která tu panovala.Ve městech i na vsích v této nejvýchodnější části monarchie německá etnická skupina až do 2. sv. války převládala. Oblast se začala blížit kulturně a hospodářsky více střední Evropě, než zaostalému "Balkánu".

 

bc.jpg

Černovice na začátku století (Wikipedie a rovněž www.delcamp)

Běžný život se tady točil kolem nejrůznějších církevních svátků, kostela a pravidelných trhů. Stejně jako v Čechách se tu stavěla "boží muka" a křížky u cest a sv. Jan Nepomucký byl stále patronem těchto lidí.

Vzhledem k tomu, že v monarchii byla němčina úředním jazykem, tak původní Šumavané neměli problém z tohoto důvodu v cizí zemi se vzděláním - vyučovalo se na nižších i vyšších školách v Němčině.

Přesto ale běžní obyčejní zemědělci žili velmi chudě. Byla vysoká porodnost a mnoho mladších sourozenců bylo odsouzeno i zde k nuznému životu. Není divu, že se kolem roku 1880 velké množství lidí připojilo ke svým šumavským příbuzným a společně se vystěhovali do Jižní Ameriky (Santa Katarina - Brazílie), Severní Ameriky (Kansas, New York - USA - viz Příloha č.41: Vystěhovalectví do S. Ameriky), ale také do Bosny, na Saskatchewan (Kanada) a do Turen ( Venezuela ).

Podmínky těchto lidí se ještě více zhoršily po konci první světové války, kdy se rozpadla tehdy už Rakousko-Uherská monarchie a Bukovina připadla k Rumunsku. Stejně tak jako v Čechách, tak i zde se stali Němci nepohodlnou menšinou připomínající svou národností poraženou mocnost a jistými vyhnanci v místě, které jejich dědové zvelebili.

Němčina přestala být úředním jazykem a zmizela i ze škol. Němci pracující v úřadech a ve vyšších pozicích museli do roka prokázat dokonalou znalost rumunského jazyka, jinak byli propuštěni. Nastalo společenské vyloučení, hospodářský krize a neúrodná léta. V Německu vznikl fašismus a nastoupil Hitler.

V roce 1940, kdy již byla 2. sv. válka v plném proudu, se Sovětský svaz obsadil severní část Bukoviny a Německo napůl dobrovolně a napůl násilně "evakuovalo" tyto německy mluvící lidi do země jejich předků - tedy mimo jiné na Šumavu, která byla tehdy už součástí Říše (celkem 90 000 lidí).

 

bf.jpg

Z článku paní Marie Beckers - potomka bukovinských Němců (na stránkách Bukovina Society)

V Bukovině zůstalo jen nepatrné procento těchto lidí - osob ze smíšených rodin, nebo výrazně protifašisticky vystupující osoby, které pak stejně dopadli špatně, podobně jako místní velká židovská komunita. V severní obsazené části zůstala asi čtvrtina lidí jiné, než ukrajinské národnosti a především Rumuni se snažili ilegálně dostat do Rumunska, kde měli kolikrát i příbuzné. Nehledě na fakt, že tam v zápětí začaly komunistické politické čistky. Bývalá krasnovská huť (Althütte - Crasno) i vedlejší německá obec Neuhütte (spojená s vystěhovalci z Brčálníku) zůstala v obsazené sovětské části. Pokud tam zůstal někdo z Němců byl na tom patrně velmi špatně.

Události vyústily až k masakru u Fantana Alba: Přes hrozby a zákazy naplánovalo několik desítek převážně rumunských rodin z této oblasti tajný přechod přes hranice, který byl později udáním prozrazen. V blízkosti hraniční osady Fantana Alba na ně bez varování zaútočili sovětští vojáci s kulomety. Pobili celou skupinu včetně žen a dětí. Jednotlivce, co utekli do lesa dohonili na koních a s meči zabili. Odhaduje se, že bylo kolem 3000 obětí, které skončily v masových hrobech, které se možná ani všechny nenašly. Příbuzní těchto lidí byli zatčeni a posláni na Sibiř.

 

bg.jpg

Bohoslužba na místě tragédie 2010 (blog.nouadreapta.org)

Bukovina se stala bojištěm. Pro vysídlené Němce to byla velmi složitá situace - za zády Sovětská armáda, pro kterou to byli jen Němci - fašisté a nepřátelé, na druhé straně Hitlerova armáda, pro které byli mnohdy politicky nespolehliví cizinci. Jednalo se s nimi nejednotně. Měli pocit, že odchodem do Německa najdou své sebeurčení. Mnozí dostali v Německu a Polsku dokonce i zabavené statky a domy. Jiní tam měli statut jen jakýchsi uprchlíků. Někteří se dokázali v Německu usadit (cca 10 000 lidí), leč většina zůstala občany bez vlastní identity rozptýlení po celé střední Evropě a snažící se na konci války vykličkovat mezi postupujícími armádami. Východiskem byla mimo jiné mnohonárodnostní a klidná Amerika, kde už z předešlých let bylo mnoho německých komunit a kde snad našli jejich potomci svůj domov...

Německé bukovinské obce se vylidnily a téměř zanikly. Dnes tam "Bohemian-German" obyvatele připomínají jen německá jména na starých náhrobcích, nebo kapličky, křížky a boží muka v šumavském stylu, málo podobná místní spíše pravoslavné kultuře...

Ještě několik poznámek:

1) Kuchařská kniha původních bukovinských "Bohemian- german"receptů

  Zajímavým dokladem o životě v Bukovině je kniha Dr. Valentina Reitmajera: Deutsch - bohmisches Kochbuch - kuchařská kniha s původními recepty vařenými českými Němci v Bukovině, včetně bukovinského německého nářečí v názvech surovin.

Předci pana Reitmajera přišli do Bukoviny z "malé vesničky blízko Eisensteinu (Ž.Rudy)". Rodina s jeho prababičkou, které tehdy bylo 6 let tam dorazila v r. 1838 a na rozdíl od slibů císaře nedostali nic, než čtverec pralesa. Postavili provizorní chatrč a teprve po pár letech se zmohli na dřevěný dům v šumavském stylu.

Sblížili se s ostatními podobnými rodinami a zachovávali původní tradice - jazyk, zpěv a samozřejmě i vaření. Založili Buchenhain (později cca 2000 lidí). Protože tato oblast byla mnohonárodnostní, odrazilo se to ve nářečí jazyka, kultuře i v kuchařském umění, kdy se k původním šumavským přibíraly další cizí receptury a suroviny.

Autor zpřístupnil ostatním recepty, předávané po generace v jejich rodině, která byla za války přesídlena do jižního Bavorska, kde žije dodnes. Popisuje tam jak levná všední jídla, tak sváteční menu u příležitostí křtin, či svateb. a je to hodně zajímavé.

Malá ukázka (plněné zelné listy):

 bh.jpg

   Nebyla bych to já, kdybych to neprozkoumala úplně do detailu - tedy jsem to uvařila a musím říci - bylo to opravdu dobré a myslím i docela zdravé. Děla jsme to podle návodu asi takhle:

   Smícháme přibližně 200g omyté syrové rýže, 200g mletého masa, 200g nakrájené cibule, 200g na kostky nakrájeného uzeného, nebo slaniny a malou nakrájenou červenou papriku. Dost osolíme a opepříme. Oloupeme opatrně zelné listy a necháme je přejít varem ve vodě. Do pekáče na dno dáme asi 2/3 menšího pytlíku kysaného zelí. Na něj naskládáme zelné listy, do kterých jsme zabalili masovou směs. Trochu umačkáme, aby byl pekáč rovnoměrně zaplněný Navrch nasypeme zbytek kysaného zelí a trochu pokmínujeme. Zalijeme vodou tak aby bylo plné až k vrchu listů (tedy docela dost) pečeme hodinu asi na 200°C. Voda skoro zmizí. Podává se s chlebem, nebo je to dobré i samotné.   

                      img_4854.jpg 

2) Spojení s brčálnickými sklárnami

Další zajímavým historickým pojednáním jsou články pana Norberta Gaschlera o založení první "bohemian-german" vesnice v bukovině - Neuhütte, ze kterých se dozvídáme mnoho dříve mě neznámých údajů a souvislostí s brčálnickými stornskými sklárnami (viz Příloha č. 23: Podrobnosti o sklářství na Brčálníku). Napsal je na základě nalezených materiálů, které vznikly patrně kolem roku 1939, kdy se připravovaly velké oslavy 150 let vzniku osady Neuhütte, ale pro válečné události a následné vysídlení Němců se neuskutečnily a historické materiály se nepoužily a na léta kdesi "zapadly".

Zabývá se podrobně historii oblasti, rody a jejich majetky, pro nás je zajímavá osoba Abrahama Kriegshabera, který byl patrně tehdy šikovným "podnikatelem" se styky na vysokých místech ve Vídni i Lvově, (povýšen do šlechtického stavu). "Nahrabal" si obrovský majetek, jak v pozemcích tak stavbách a snažil se logicky o jeho zhodnocení - které viděl v založení skláren v této lesnaté oblasti. Aniž by žádal vídeňské úřady o povolení, přizval nejdříve ze Slovenska do Bukoviny skláře a založil sklárny, později známé jako Krasnovská huť (Crasno, později Althütte) a huť Fürstentall. Podle záznamů z roku 1794 tam vyráběli špičkové tabulové i duté sklo v šestnáci pecích (Krasno). Na Šumavě v té době docházely suroviny a dřevo a začínaly být drahé suroviny. V Bukovině zatím lesy byly ale se surovinami (křemen a další přísady) to tak slavné nebylo. Přesto Krasnovské hutě pracovaly až do roku 1817, kdy došlo v širokém okolí dřevo. Tato stará sklárna postupně odstavovala pece. Původní skláři byli staří, a jejich děti v řemeslu neviděli perspektivu a zabývali se jinými zaměstnáními. Budova této staré hutě (Althütte) se nakonec prý zřítila.

Přesto byla založena jejími majiteli další sklárna - Neuhütte, ale i ta neměla příliš dlouhého trvání šla z jedněch rukou do druhých a v roce 1827 byla zavřena a osada se stala zemědělskou.

Významným spojením s Brčálníkem (stornskými sklárnami) jsou jména sklářů:

Šumavský Johann Georg (Hansjörg) Hafenbrädl (zemřel 05.05.1769 ve věku osmdesáti pěti let v Železné Rudě) - významný a úspěšný sklář měl dva vnuky, kteří se snažili o podobnou "karieru" nicméně změněnými hospodářskými podmínkami, nebo svou neschopností se oba dostali do obrovských dluhů. Vzniklo prý přísloví - "sklo a štěstí se nejsnáz rozbije...".

Hanz (Johann?) Wenzel Hafenbrädl z Gerlovy huti (rychta Javorná - Seewisen) se snažil zahojit na výrobě křišťálu v Galicii a pak skončil na Crasnu.

Jeho bratr (bratranec?) Felix Hafenbrädl známý nám majitel brčálnických stornských skláren si vytvořil mnoho obchodních kontaktů ve světě, leč dluhům se rovněž nevyhnul. Podle zdrojů "z Bukoviny" měl dlouho obrovské dluhy u firmy se sídlem v Praze, která mu dodávala potaš. Přesto se snažil na obchodní cestě do Amsterodamu uzavřít obchodní smlouvy, které by firmu zachránily, ale byl tam zatčen a vsazen do vězení (1791). Matka ho ovšem v následujícím roce "vykoupila" a 1792 byl již volný. Stornské sklátny byly na dva roky uzavřeny a i když se výroba pak obnovila, sklářství již bylo v úpadku a provoz byl kolem r. 1808 uzavřen.

Podle matrik z okolí bukovinské (Alt..) Neuhütte a také z prokazatelné přítomnosti Felixova bratrance v tomto místě a této době, autor předpokládá, že valná většina sklářů, kteří tyto sklárny významně zvelebili, pocházeli především ze Stornu - z řad vyučených zručných sklářů, kteří tehdy ztratili práci. Zajímavé je, i to , že dva roky po této události vznikly záznamy, které oslavují kvalitativní vzestup této sklárny, což by nahrávalo domněnce o příchodu nových lidí do výroby.

Nicméně přesné záznamy přímo z hutě nejsou, mimo jijné protože "vývoz sklářských mozků a šikovných rukou" do jiných zemí mimo původní sklářské oblasti byl už v té době přísně zakázán.

Jednalo se tedy nejspíš o nelegální rychlý přesun fyzicky zdatných jednotlivců - pracovní síly - za výdělkem a bez rodin - možná se už nevrátili a spíše v dalších vlnách legálního přistěhovalectví se tam někteří příbuzní př.

3) Ještě několik údajů a známých brčálnických jmen v Bukovině:

25. srpna 1838 podepsalo 28 mužů smlouvu o tom, že mají v úmyslu založit novou osadu. Mimo jiné to byli: Simon Bayerle, Franz Brandl, Franz Denk, Wenzel Kübek, Wolfgang Seidl, Josef Tauschek, Franz Weber, Karl Wudy.

Smlouva byla potvrzena v roce 1841 a podle daňové evidence z roku 1856 jsou titéž zaznamenáni jako domácnosti v obci Schwarztall. (mimo to ještě Ignatz Frisch , Johann Grassel,...)

1867 tam Georg Brandl postavil pilu a mimo jiné byl vyhlášeným dodavatelem dřevěného střešního šindele. Mnoho lidí pracovalo na výrobě dřevního potaše pro vznikající chemický průmysl.

Seznamy vysídlených lidí ze Schwarztallu v roce 1940 obsahují mimo jiné mnoho osob jmen: Bayerl, Brandl, Frisch, Klostermann, Grassel, Rankl, Seidel, Tauschek, Weber, Wudi,...