Jdi na obsah Jdi na menu
 


31 Vichřice a kůrovcová kalamita 1870

   V roce 1870 se prohnala nejen naším údolím, ale nejspíš i celou Šumavou obrovská vichřice, která byla podle popisů ještě strašnější, než byl nedávný Kyril. Kromě toho, že způsobila obrovské polomy, byly ve Frischwinklu obrovské škody na majetku. Odneslo to prý mimo jiné celý vůz se senem, byla zavalena bahnem a kamením usedlost Tomandlhof (asi dnešní typický přívalový déšť…)

aa.jpg

   Podle očitého svědka z jižnější části Šumavy (z knihy 100 zajímavostí ze Šumavy) „Blýskalo se hřmělo, vzduchem létaly šindele, tašky a všechno, co vichřice urvala. Ulice byly posety střepinami skla z rozbitých oken, budovy značně poškozeny. Hřbitovní zeď byla rozvalena, na hřbitově téměř všechny pomníky a náhrobky zporáženy...“

  Polomy nešly ručně včas odstranit, tak následně vznikla obrovská kůrovcová kalamita. Kůrovec není jen pohromou Šumavy dnešní doby, ale v různé intenzitě postihovala Šumavu od doby, kdy byla osázena smrkovou monokulturou. Pohroma kůrovce je zaznamenána i v roce 1854.

   O pohromě vypráví ve své povídce „Kůrovec, neboli broučková doba“ i Klostermann. Jelikož se jedná o jednu z jeho prvních krátkých prací, tak je jasné, že psal ještě dost realisticky a nemusel si nic přibásňovat, aby z toho udělal celý román, jako později:

„…Pohroma stihla celou oblast, sousední Bavorsko, zrovna tak jako Čechy. Kdo pak v letech 1872-1874 přišel do našich hor, zhrozil se strašlivých následků nemilosrdného řádění lesního škůdce. Nedávno tu ještě stály temně zelené nádherně vysoké smrky ale najednou na nich začalo jehličí červenat….kam jste dohlédli, všechny staré i mladé porosty dostávaly osudové rzivé zabarvení. Zrezivěl i zelený mech,který spadané jehličí doslova pohřbilo….jen tu a tam čněl z toho mrtvého, narudlého moře, zelený buk, nebo širokolistý javor a tiše kolébal hlavou, jakoby truchlil nad umírajícími druhy…“

   Pohromu nebylo možno vlastními silami zvládnout, tak se najímali i dělníci z jiných zemí. "Broučková doba" znamenala hodně práce a pěkné výdělky zajišťující všem dobré živobytí.

„Ve dne v noci se ozývaly údery seker a plápolaly ohně, mezi vrchy a skalami se rozléhala ozvěna praskotu bičů povozníků a dunění kmenů….Nemalé částky vyneslo půjčování potahů a nejeden sedlák dostal za měsíc do ruky víc peněz, než dřív za celý život. I obchodníci se dřevem tušili tučnou kořist a kroužili tu pořád jako supi kolem mršiny. Zní to dost podivně, ale ještě teď velebí někteří broučkovou dobu jako nějaký zlatý věk, který pro všechny znamenal blahobyt. Peníze se hrnuly ze všech stan, hostince se množily jako houby po dešti, ale rozmáhala se i nevídaná rozmařilost a neslýchaná zpustlost…“

Jenže to netrvalo dlouho.

„Lidé si zvykli na bujné veselí o nedělích a svátcích rozhazovali oběma rukama. Ale když se dříví zpracovalo, odvezlo a splavilo, příliv peněz ustal a všem přišlo zatěžko se vrátit k dřívějšímu životu. Lesy byly zpustošené a neposkytovaly žádný užitek. A tak obyvatelé začali dlužit peníze v záložnách a u lichvářů. Dostavila se kocovina, usedlost za usedlostí přicházela na buben, rostl počet ožebračených a rozmáhalo se vystěhovalectví…“

   Kraj se z pohromy sbíral jen velmi pozvolna. Obrovské množství lidí odešlo do Ameriky, ať už Severní, či Jižní. Lesy, které byly do té doby přece jen ještě na mnoha místech nedotčenými druhově rozmanitými pralesy, byly vyčištěny a osázeny opět smrkem.

  Dodnes se lidé nepoučili. Loni na vycházce na Svaroh jsem zjistila, že se na holé stráně zase sází samé smrky. A kdyby tam někoho překvapovaly modře pocákané kameny na cestě, tak si takhle značí své pracovní úseky zahraniční dělníci sázející stromy…

ac.jpg

                Cedulka na smrkových sazeničkách pod Svarohem